(přepis původního rukopisu deníku, včetně pravopisných chyb pro zachování autentičnosti)

Tři blázni se zase jednou dohodli, že je nejvyšší čas, udělat nějakou ptákovinu, a tak společně Živa, Monika, Veronika, Bonifác a Milan vyjíždíme na 14 denní cestu.

Pátek 9.8.1996

Po naložení všech věcí a lidí (je až s podivem, co všechno se vejde do Peugeotu 505) vydáváme v 18:35 rozkaz k odseknutí kotvících lan a vyrážíme směr Rozvadov. Přejezd hranice ČR/SRN je zaznamenán v 20:50. Cesta ubíhá rychleji než se předpokládalo, a tak si již v 00:00 můžeme dát v motorestu Hohenlohe (asi polovina cesty přes Německo) zaslouženou svačinu a kávu a snažíme se zvyknout na to, že za 2,70 DM je vlastně levná. Na posledních 150 km střídám Živu za volantem, čímž se on stává navigátorem. Tento fakt je třeba připomenout, neboť to je nakonec pointa večerní cesty.

Po přejezdu lucemburské hranice (3:45) začíná manipulovat s mapou tak obratně, že je celá osádka vzhůru a stěžuje si na bolesti bránice. Nic není platné ani upozorňování, že řidič musí občas vidět a řadit.

Po asi hodinovém projíždění v okolí Luxemburgu se nám konečně daří objevit kemp v Alzingeru a v 5:30 spokojeně usínáme.

zapsal Milan

Sobota 10.8.1996

Slunce nás nenechává spát příliš dlouho, a tak vstáváme již v 9:00 a po krátké snídani vyrážíme do hlavního města země. Jedna noc v kempu nás stojí asi 600,- LUF. V Lucembursku je však možno platit i v DM nebo FRF a zpátky vám klidně vrátí BEF. Takže v přepočtu 100,- FRF/noc se pro nás stává bernou mincí.

Procházka po městě zabírá skoro celý den a jelikož zde mají i pivovar (Mousel), zkoušíme i zdejší zlatý mok. K našemu milému překvapení se to dá docela pít, jen na "opičku" by jich stačilo mnohem míň než u nás - 65,- LUF/0,33 l. Úspěch prvního experimentu nás tak naladil, že zkoušíme ještě bavorský Schneider Weise. Sklenice, přinesená s kouskem citronu způsobila šok. Výsledek experimentu: Již nikdy více! - schválen jednomyslně. (Pozn. Živa se citronu zbaběle vzdal).

Opouštíme Luxemburg a po několika desítkách minut přejíždíme belgicko-lucemburskou formální hranici. Protože cesta ubíhá rychle a navíc lije jako z konve, projíždíme Ardeny až na francouzskou stranu a kotvíme v kempu Laval-Dieu - 67 FRF/noc.

zapsal Milan

Úterý 13.8.1996

Motto: Sluníčko zachází za Aubervillskou horu, další den v prdeli, chvála pánu Bohu.

A je ráno. Pošmourno, ale neprší; malý zázrak. To je tím, že Bonifác, kterého jsme mezi tím prohlásili za čaroděje s deštěm, si konečně vzal botasky a ponožky. Doposud chodil v sandálech naboso, prohlašujíc, že když je teplo, nebude se přece pařit v uzavřených botách.

Vyrážíme na jih po pobřežní "rue" směr pláž Omaha Beach. První velký zážitek - Pont de Normandie - kousek za Le Havre. Cesta na jih ubíhá v pohodě, sem tam nějaká zastávka. Jako např. Arromanches, kde bylo zřízeno muzeum na moři. tento malý přístav byl v podstatě hlavním přístavem invazních jednotek při vylodění v Normandii 6.června 1944. tam jsme se dozvěděli, že hodina "H" byla stanovena na 0:00 hod. 2,5 minuty poté se dotkla noha prvního výsadkáře území okupované Francie.

V Arromanches jsme znovu okusili výrobek místního pivovaru, který jsme ohodnotili jako velmi zdařilý. Po menším bloudění jsme zakotvili v campu u městečka Ste Honorine des Pertes. Ubytování a pak do místního baru na vínko (mimochodem velice valné chuti), kde se uskutečnila motlitba ke světovému bohu jménem Mariáš.(ostatně jako každý večer).

zapsal Živa

Středa 14.8.1996

Ráno jsme, pěkně odpočatí, vyrazili pěšky na hřbitov US Army. Po 10ti krocích nás Živa prohlásil za "debily" a za neustálého nadávání odešel pro auto. Hřbitov byl pěkně upravený, velký, leč čs. vojáky jsme nenašli. Po poradě s českým turistou, který netajil potěšení z toho, že potkal krajany, jsme vyrazili na Bayeux. Na hřbitově britských vojsk jsme našli také hroby našich. V muzeu spojeneckých armád byla nalezena zmínka o čs. armádě a taktéž naše vlajka byla vyvěšena mezi spojeneckými.

Místní Francouzi měli v kempu koulový turnaj (rozuměj petanque) a večer nám zabrali restauraci, kde popíjeli víno a jedli mravence. Nám nezbylo, než jít do místního bistra a tam se v klidu věnovat mariášovým a jiným zábavám. Dobrou noc.

zapsal Bonifác

Čtvrtek 15.8.1996

Tak už je čtvrtek. Ráno obloha jak vymetená, žádný "Živův ažůr". Počasí svádělo ke koupání, ale již delší dobu stávkující vejfuk u auta prosil o opravu. Montéři naší výpravy: Milan a Živa vyrazili do servisu. Po dvou hodinách lenošení u stanu jsem usoudil, že auto bude už celé rozebrané a vydal jsem se na pomoc ho smontovat. Leč skvělí montéři mě překvapili. Až na malé drobnosti, jako dát nový výfuk, bylo auto už celé. Za mojí vydatné pomoci (2 min. jsem přidržoval nějakou trubku) jsme auto zprovoznili, zaplatili 400 FRF, darovali půl kartonu piva za ochotu a odjeli směr Utah Beach.

Na této invazní pláži jsme si prohlédli obvyklé vystavené zbraně, jako tanky, děla, okolojdoucí otylé Francouzky (kde berou do reklam ty štíhlé?) atd. a odjeli směr Quineville do Canada campu.

Kemp posouzen jako výborný, leč pánské záchodky byly místem dalekého rozhledu a ze všech stran průhledné. Milan hned reagoval slovy: "Škoda, že takové nejsou sprchy!" Večer jsme hledali tichou hospůdku, leč jediná místní zavírala v 21:00. Mariáš jsme tentokrát hráli u recepce ve větru a polotmě. To však Živovi nebránilo prohrát obvyklý peníz, takže vše dobře dopadlo. Následovala další dobrá noc.

zapsal Bonifác

Sobota 17.8.1996

Naše další cesta pokračuje dále podle pobřeží. Moře je v těchto místech tak mělké, že při odlivu ustoupí až o několik kilometrů, takže jít se koupat znamená půldenní výlet. Přístavní město Granville nám ukazuje své historické jádro, do kterého vcházíme přes dřevěný padací most. Úzké uličky, plné malých krámků s pestrobarevnými štíty připomínají troch Malou Stranu.

Po přejezdu města Avranches se nám již v dáli objevuje hlavní cíl naší dnešní cesty, klášter  Le Mont St Michel.

Tento unikátní historický skvost je doslova zaplněn turisty, kteří se snaží využívat odlivem odkryté parkoviště do posledního místa. V době přílivu je klášter na ostrově, který je spojen s pevninou jen uměle vybudovaným náspem. Úzké uličky a strmá schodiště jsou plné malých hospůdek a krámků se suvenýry. První, co nás napadá , je srovnání s pražskou Zlatou uličkou; jen těch obchůdků a lidí je mnohem více.

Neradi opouštíme tuto kuriozitu, přejíždíme hranice Bretaně a podél pobřeží hledáme kemp. Toto přináší jisté komplikace, neboť jich není tolik, jak jsme předpokládali a ani cena není přijatelná (150 - 190 FRF). Nakonec stejně bereme za vděk kempem Longchamp (154 FRF) ve městě St Lunair (mezi městy St Malo a Dinard). Kemp je příjemný, vč. obsluhy v restauraci, jen ty ceny jsou nadstandard.

 zapsal Milan

Neděle 18.8.1996

Ráno sbalení věcí a přejezd do 14 km vzdáleného městečka jménem Lancieux. Protože po týdenním putování toho máme plný zuby, rozhodli jsme se na dva dny zakotvit na jednom místě a oddat se příjemnému lenošení. Celé odpoledne na pláži, pak prohlídka městečka, kde nebylo vůbec nic k vidění, a potom večerní pivko v místním baru. Abych načerpal síly na další cesty, šel jsem spát. Milánek s Bonifácem naopak, aby síly vydali šli okukovat místní prdelaté krásky.(stejně neuspěli) (Ve skutečnosti šli hrát kulečník a uspěli. - pozn. redakce)

zapsal Živa

Pondělí 19.8.1996

Je nejvyšší čas na nějakou změnu, a tak dopoledne navštěvujeme GRAND AQUARIUM v St Malo. Odpolední procházka po starém městě nabízí opět typické obrazy úzkých uliček, plných malých krámků, mj. i výrobnu bonbonů. Objevujeme též hospodu, nabízející 300 druhů piv, vč. Plzeňského Prazdroje za 35 FRF/0,5 l; bohužel zavřenou. Po návratu do kempu zbývá čas tak na dlouho slibovanou partičku mariáše v místním.

zapsal Milan

Úterý 20.8.1996

Dnes na chvíli opouštíme moře a vydáváme se na 250 km trasu přes St Brieux, Guingamp a Morlaix až na západní okraj Bretaně. K moři se opět vracíme za městem Ploudalmézeau. Při prvním pohledu na mořskou hladinu nás upoutalo hejno tučňáků. Že je to nesmysl? Pravda. Nakonec se z nich vyklubala skupina surfařů, ale při jejich černých neoprenech uznejte, že podobnost je značná.

Pokračujeme dále kolem kapličky, zasvěcené sv.Samsonovi a hledáme pěkný kemp, nejlépe u moře. Naše přání jsou vyslyšena u městečka Argenton (asi po 10 km kopírování pobřeží) a nese jméno Camp de St Gouvel. při vjezdu do kempu nás upoutává moderní sociální zařízení; recepce bude asi v té kůlně vedle. Vstupujeme do dveří a najednou ŠOK! Jsme stále ještě ve Francii nebo už v Mexiku? V malé místnosti za stolem sedí "Rodriguez". Chlap jako hora, vlasy až na ramena a mohutný knír. K dokonalosti už chybí jen sombrero a dvojice nábojových pásů na hrudi. Když zjistí, odkud jsme, neskrývá překvapení: "Na začátku července jsem tu měl dva Poláky, ale Češi, to tu ještě nebylo!"

Nacházíme krásné místo s výhledem na moře a zde stavíme stan.

Odpolední procházka po zdejším velmi členitém pobřeží nabízí krásné pohledy na moře, tříštící se v příboji o kamenitý břeh. Večer Živovic opět znaveně ulehají a já s Bonifácem jdeme do místního baru na skleničku pastisu.

zapsal Milan

Čtvrtek 22.8.1996

Ráno platíme historicky nejmenších 46,50 FRF a pokračujeme dál na Paříž. První krátká zastávka v královském sídle ve Versailles dává tušit, co pro místní rozpočet znamená turistický ruch.

Naše cesta v Paříži vede nejdříve do kempu u Boulognského lesíka. Cena přes 300 FRF za dvě noci nás přivádí do reality pařížských cen. kemp není příliš vybaven pro klasické stanování a tak tvrdá zem dává tělům některých členů výpravy řádně zabrat. ještě odpoledne vyrážíme do pařížských ulic, navštívit místa jako Moulin rouge, Basilique du Sacré Caeur, Montmartre apod.

Živovic se navečer vracejí do kempu a já s Bonifácem si léčíme "chodící absťák" procházkou po noční Paříži s občasnými zastávkami k uhašení 13-20 FRF ové žízně.

zapsal Milan

Pátek 23.8.1996

Po spořádání klasické ranní polévky pokračujeme v prohlídce "mekky kultury". Naše dnešní cesta vede od Notre Dame přes Louvre až k Le Tour de Eiffel. ve známé obří katedrále jsme velmi příjemně překvapeni, protože mezi jinými světovými jazyky zde probíhá výklad i v češtině. Návštěva Louvre se pro vysoké vstupné a málo času omezí jen na procházku s nezbytným pohárem pěnivého moku v zahradách. Ten nás stojí rekordních 40 FRF/0,5l - no nevemte to za ty prachy. Při prohlídce není možné vynechat známou Eiffelovku, aneb jak praví Bonifác: "Být v Paříži a nejít na Eiffelovku je jako rozbalit si bonbon a zahodit ho!" Tento názor však nesdílí Živa s rodinou a tak prapor naší výpravy vynáší do výšky 315 m jen Bonifác a moje maličkost. Ostatní čekají dole pod věží. Dochází jim ale trpělivost a tak se vydávají zpět směr kemp. A my dva sirotkové jsme necháni na pospas takřka neznámému městu; ale zas tak moc nám to nevadí. Do kempu dorážíme o pár hodin později, společně večeříme a hrajeme poslední partičku mariáše.

zapsal Milan

Sobota 24.8.1996

Ráno vstáváme do zatažené oblohy, která napovídá blížící se déšť. A netrvá to ani moc dlouho a proto rychle balíme a bez snídaně opouštíme Paříž, ve snaze ujet pořádné sprše. Snídaně je nám po několika kilometrech dopřáno a tak s malou zastávkou k nákupu dárků pokračujeme směr Praha.

Po přejezdu hranice v Rozvadově nás táhne nejdříve benzínová pumpa, kde se konečně můžeme trochu protáhnout a přestat hypnotizovat kontrolku palivoměru. Po doplnění nádrže auta toužíme ještě doplnit žaludky posádky typickou českou kuchyní: V+K+Z+PLZ12. To se sice nedaří úplně dle představ, ale všichni jsme nakonec spokojeni. Do Prahy dorážíme něco po 3:00 hodině ráno, abychom mohli všichni spokojeně říci:

"TAK ČAU A ZASE NĚKDY PŘÍŠTĚ!"