Středa 26.7.2006 - Vyrážíme

A je to tady. Dlouho očekávaný okamžik nastal. Vyrážím se Živou, coby spolujezdec v kamionu, na 4 týdenní cestu po Evropě. Nevím, kolik km najedeme a jaká místa navštívíme, ale možná tahle příchuť neznáma dává naší cestě prvky dobrodružství.

Je 6.40 a my se vydáváme do Nýřan na základnu.

Na základně jsme v 8.30, avšak náš kamion připraven není. Čekáme tedy na náhradní návěs a zatím překládáme své věci. Zvedá se vítr a oblak prachu. Ohlédnu se a vidím, že se kolem prohnal 2m vír, který mě zasypal pískem.

Po 5 hodinách dostáváme nový návěs spolu s cestovním příkazem k naložení dříví na pile v Schesslitz-Burgellern (kousek od Bambergu) a další cestě do Portugalska.

Vzhledem ke zdržení v Nýřanech nacházíme pilu už téměř prázdnou, a tak nám nezbývá, než přenocovat do rána. Večer ještě krátká procházka po vesničce a pak uleháme do rozpálené kabiny na první noc.

PS: Stále objevuji písek.

Čtvrtek 27.7.2006 - Změna plánu

Konečně už je ráno a horká noc končí. Moc jsme toho nenaspali. V tom horku to opravdu nešlo.

Po 8 hodině přichází čas nakládky a tak se snažím pomáhat co to jde.

Snad to bylo něco platné (alespoň podle toho, jak jsem zpocený a špinavý). Ještě dáváme očistnou sprchu a v 10 odjíždíme.

Avšak změna je život. Cestou přichází zpráva, abychom jeli do Colmaru (poblíž hranice F a D, kousek od Freiburgu), kde budeme přepřahat návěs a tím se cílem naší cesty stane Madrid. Zároveň se mění náklad ze dřeva na pneumatiky.

Noční přestávka nám vychází na odpočívadle dálnice A39, kousek od městečka Dole, asi od 160km před Lyonem. Během studené večeře se k nám přidávají 2 Španělé, a tak jim nabízíme české, (i když odporně teplé) pivo. Pestrá kombinace němčiny, španělštiny, angličtiny a hlavně rukou a nohou nám připomíná, že alespoň několik lekcí španělštiny před odjezdem by bylo více než užitečných. Kolem půlnoci si navzájem přejeme dobrou noc.

Neděle 30.7.2006 - Výlet katamaránem

Užít si ještě posledních pár hodin volna, vyrážíme hned ráno do přístavu, abychom stihli odjezd "pozorovacího katamaránu". K snídani mám bagetu s jahodovo-banánovým koktejlem, Živa, jako obvykle, nic. Jízdenky jsme nakoupili s dostatečným předstihem, a tak zabíjíme čas rozborem podnikatelského záměru se zakoupením jednoho či několika apartmánů.

Hned na začátku našeho pobytu na lodi nás zastavuje místní fotografka s tím, že by nám udělala foto. Když jsme zjistili, že za to nic nechce, klidně jsme ji nechali dělat její práci a dál pozorovali kolem plující medúzy. Cesta podél pobřeží nabízí krásný pohled na východní okraj Pyrenejí a srdce geologa by také jistě zaplesalo nad texturou jednotlivých vrstev skalních útesů. Dostává se nám i očekávaná možnost, pozorovat podmořský svět z oken plováků katamaránu.

Po návratu zpět do přístavu potkáváme opět známou fotografku z paluby lodě, nabízející plastové talířky se vsazenou naší fotografií. Oceňujeme dobrý nápad a za 5 EUR jeden kupujeme. Myslím, že to byl pěkný výlet a to nejen proto, že to byl můj nápad.

Kolem půl druhé přicházíme na parkoviště, vaříme k obědu poslední domácí masovou konzervu (Díky ségra, byla moc dobrá, stejně jako ty předchozí!) a ve 14.00 vyrážíme na další cestu směrem na Madrid. Kvůli dálničním poplatkům nejedeme po dálnici AP-2, ale po rychlostní silnici A-2, což není moc velký rozdíl. Obchvatem míjíme Barcelonu, kde vidíme krásný starý most, kontrastující se spletí dnešních dálnic. Podél masivu Montserrat pokračujeme dále na Zaragozu. Zůstáváme u jedné benzínky asi 200km od Madridu. Dáváme si vytouženou sprchu a po lehké večeři uleháme.

Nohy mám stále jako slon.

Pondělí 31.7.2006 - Moudrý Portugalec

Vyrážíme bez zbytečného zdržování už v 7.30, abychom byli v Alcala de Henares co nejdříve. GPS nás trochu honila po průmyslových zónách, až jsme se nakonec stejně museli doptat. Polehčující okolností je pro ni fakt, že na takových místech se názvy ulic a orientační čísla moc nenosí. Teď už nám zbývá jen čekat na vykládku.

A čekat a čekat...

Čekání nám ukrátil kolega Portugalec, který nás pozval do místní kantýny na oběd. Menu za 8 EUR je solidní cena a pošmákli jsme si. Z kolegy se vyklubal zkušený šofér, který u firmy jezdí už 12 let. Díky jeho angličtině jsme si moc hezky popovídali úplně o všem. Taková moudrost a životní postoj se u řidiče kamiónu jen tak nevidí. Navždy si budu pamatovat jeho větu: "Chceš-li šířit štěstí, musíš sám být šťastný."

Po 6 hodině nás opouští a tak dál čekáme sami. A čekáme a čekáme...

Náš čas přichází v 22.00 a vykládají nás až do 3.00.

Mé nohy pomalu splaskávají.

Úterý 1.8.2006 - Směr Paříž

Den vlastně začíná spánkem po dokončení vykládky, tj. od 3.00 do 8.30. Vstáváme, děláme hygienu, vaříme kávu a čekáme na pokyn k přesunu.

Další nakládka je v Coslada, což je asi 20 km. Vyrážíme v 10.30. GPS tentokrát naviguje skvěle. Kolem poledního se dozvídáme, že budeme nakládat balíky s oblečením, které jsou momentálně v kontejneru na vedlejším kamionu. Teď je ale čas na oběd a tak z překládkou začnou až tak za hodinu. Odhadujeme, že k odjezdu budeme připraveni tak za 4-5 hodin, a tak si děláme procházku do centra a za občerstvením. Dozvídáme se, že v Čechách je pod mrakem a chvílemi prší - prý ošklivo. Tady je 36°C a není kam se schovat před sluncem. Nevím, co je víc ošklivo.

V 19.30 je konečně naloženo a my vyrážíme směr Paříž.

Po překonání horského masivu Sierra de Guadarrama zbývá asi 130 km do Burgosu a dále pak na Gasteiz/Vitoria. Vzhledem k pokročilému času končíme kolem 01.00 na firemní základně Arraia, kousek za Vitorií. Dáváme sprchu a pivo a v 02.00 uleháme.

Čtvrtek 3.8.2006 - Jako mravenci

Vstáváme v 7.30, abychom v 8 už zase byli na cestě. Malá snídaně v podobě salámem obložené půlky bagety, která nezapře svoji charakteristickou vlastnost, a to, že se do druhého dne začíná měnit v gumu. Ale je to lepší, než drátem do oka (jak by řekla moje babička). I když cesta není nikterak zajímavá, neboť příroda je stejná jako u nás doma, rychle nám utíká. Je stále pod mrakem.

Na kraji Paříže zapínám GPS a začínám navigovat. Přestože nás vede do podivné vilové čtvrti Bagnolet, protkané úzkými uličkami, do kterých se kamion sotva vejde, musíme ji znovu pochválit Cíl cesty hlásí téměř na metr přesně. Naplnilo se však naše očekávání, že vezeme zásoby pro vietnamské Francouze.

Protože se 2 hodiny nic neděje a nikdo nemá zájem náš (vlastně jejich) náklad složit, děláme si zatím vycházku do centra.

Za další 2 hodiny jsme se hezky prošli, dali si kávičku a dokonce se mi podařilo stáhnout e-mail se základním kursem španělštiny, který jsem si nechal z Prahy poslat.

Na chodníku u kamionu už netrpělivě stepuje skupinka vietnamských obchodníků. Prý, abychom nacouvali do dvora, což je na první pohled nemožné, protože sem se ten kamion nemůže vejít. Ale zkušenosti a obratné ruce českého šoféra nesou úspěch a ten sklízí zaslouženou pochvalu. Jakmile je plachta uvolněna, vrhají se malí čiperové na náklad a jejich počínání připomíná mravence. Za 2,5 hodiny je složeno (Španělům to trvalo 5).

Protože je 7 hodin, přesouváme se asi 20km na firemní základnu ve Francii, městečko Le Plessis-Belleville. Zde potkáváme českého kolegu, který neskrývá rozmrzelost: včera zaplatil francouzským policistům na pokutě celkem 4500,- EUR, tj. asi 3 měsíční platy.

Jdeme spát poměrně brzy a s otázkou, kam pojedeme zítra?

Pátek 4.8.2006 - Zoufalství

Ráno nás budí sluníčko, ale je o poznání chladněji než ve Španělsku. Trochu se nám začíná stýskat. Dostáváme pokyn k přesunu asi 80km směrem na Amiens, do vesničky Saint-Crépin-Ibouvillers. Přijíždíme k hlavní bráně továrny, kde nás čeká studená sprcha v podobě zprávy, že naše nakládka je plánovaná na pondělí ráno. Tato informace znamená, že strávíme 3 dny uprostřed polí. Připadá nám to jako kompenzace všeho pěkného, co jsme zatím prožili. Abychom zahnali naše pocity zoufalství, dáváme se do vaření.

Čas utíká pomalu a tak nás nuda vede k rozhodnutí, vydat se na průzkumný výlet do 3km vzdálené vesnice. Zdaleka viditelný kostel nám dává naději, že bychom zde mohli najít nějaký obchod nebo hospodu, jak je obvyklé v zemích českých. Bohužel, zde toto pravidlo neplatí. Kostel je sice velký a zajímavý, avšak po ostatních výše jmenovaných zařízeních tu není ani památky. Dokonce tu nejsou ani žádní lidé. Až teprve na druhém konci vesnice jsme objevili bar a pekárnu. Dáváme si sladkou svačinku, když tu náhle zvoní telefon s osvobozující zprávou: "Co nejrychleji se přesuňte do města Roncq (poblíž Lille u belgických hranic), tj. asi 200km, kde ještě večer naložíte a pojedete do Barcelony!" Tato zpráva na nás dopadá jako životodárný déšť na vyprahlou zemi. Vracíme se nejkratší cestou, přes bodláčím a kopřivami zarostlé meze a neposekané pole, ke kamionu. Bolest popálených a poškrábaných nohou ani nevnímáme. Jen už abychom byli zase na cestě.

Při vynucené "biologické přestávce" u jedné z benzínek objevujeme sháněnou novou ledničku (větší, lepší) za více než přijatelných 199,- EUR. Rozhodnutí je okamžité a po několika minutách jsme znovu na cestě i s novým pasažérem.

Do Roncq dorážíme přesně v 21.00 (GPS je opět neomylná). Nakládáme a vracíme se zpět na základnu v Le Plessis-Belleville, kam dorážíme kolem 01.00. Zde už parkuje as 30 kamionů, mj. i 5 Čechů. Dáváme se trochu do řeči a jdeme spát v 2.30.

Sobota 5.8.2006 - Sborka a rozborka kamionu

Jelikož ve Francii nesmějí kamiony v sobotu na silnici, mohli jsme si trochu přispat. nes máme na programu velký úklid kabiny, instalaci měniče 24/220V a hlavně zprovoznění nové ledničky. Práce je to docela dost neboť ji zdržuje objevování "slepých uliček" jako např., že tudy ty kabely protáhnout nejdou nebo že sice jdou, ale díky pájecím očkům už nejdou protáhnout tam , kde bez oček šly, takže se musí vše znovu rozpojit. V očích ostatních kolegů, kteří s šálkem kávy sledují naše počínání, budíme dojem, že děláme generální opravu celého vozu. Díky pozdějšímu vstávání vaříme až obědo-večeři. Službu má Živa a vaří brambory s masovou kaší a zelí - "kamera chválí".

Úderem 7 hodiny startujeme, loučíme se s kolegy po A10/A71/A20 směr Orléans - Vierzon - Limoges - Toulouse a dále přes Figueres do Barcelony. Za 5 hodin, tj. do půlnoci, kdy kamiony jezdit mohou, chceme dorazit co nejdále.

Povedlo se nám to až na benzínku za Châteauroux. Obchod už má bohužel zavřeno a tak si dáváme pivo z vlastních zásob a kolem půl druhé jdeme spát.

Neděle 6.8.2006 - Nuda

Pondělí 7.8.2006 - Carcassone

Je právě 00.00 a tudíž nastal čas, vydat se na další cestu. Pokračujeme na Limoges, Toulouse a Narbonne, směrem ke španělským hranicím.
	Asi po 2 hodinách zjišťuji, že přímá cesta po dálnici nevyžaduje navigátora, a tak se nabízím, že půjdu hlídat postel, aby se jí nějakým nedopatřením (třeba nepoužíváním) něco nestalo. Jediná instrukce pro řidiče zní: Vzbudit na přestávku resp. snídani, tj. někde u Toulouse. Budím se něco po 6 hod. stejně, jako se začíná probouzet okolní krajina a pomalu začíná usínat Živa. Beru si na starost přípravu snídaně a úkol, vzbudit ho, až bude vše připraveno.
Na další cestě se nám naskýtá úžasný pohled na středověké město Carcassone, které je údajně největším hradem v Evropě. Ano, je to ten, který se stal námětem řady stolních her.

U Narbonne se napojujeme na nám už dobře známou cestu ke hraničnímu přechodu La Jonquera.Tentokrát však nikoli ve večerním šeru, ale v záři ranního slunce.

Kousek za městem nás čeká velké překvapení: požárem spálená země v délce několika kilometrů. Doutnající popel na některých místech a přítomnost policie a hasičů i s vrtulníkem nasvědčuje tomu, že tohle přírodní peklo se zde odehrálo jen před několika hodinami.

Přijíždíme do Roses a i přes silný vítr vedou naše první kroky opět na pláž. Voda je tentokrát studenější, ale i přesto velmi příjemná. Živa si samozřejmě neodpustil poznámky na adresu mých nártů a užitečnosti ošetření opalovacím krémem. Prozkoumáváme i druhou část města, které se ukazuje být mnohem větším, než jsem čekal. Nacházíme též prodejnu optiky, kde si kupuji sluneční klapky na brýle za 17 EUR, což sice není málo, ale je to míň, než 25 v předchozím obchodě.

Vyhladovělí procházkou úzkými uličkami s nespočtem obchůdků kotvíme v restauraci El Pancho a dáváme si Argentinské menu. Podle očekávání dostáváme "asado" v plné parádě, vč. moučníku. Rozhodnutí zní jasně: dnes už se nebude ani večeřet. Po skvělém a vydatném obědě si dopřáváme také trochu duševní potravy a navštěvujeme místní muzeum v bývalé městské pevnosti.

Unaveni a vyprahlí, vracíme se zpět na pláž, užít si znovu mořské koupele a doplnit tekutiny. Živa koupel odmítá, má tedy za úkol držet místo v baru.

Chuť a osvěžující účinky chladného zlatavého moku způsobili, že jsme se zdrželi trochu déle. Zjišťujeme ale, že při dalším setrvání by se mohly zažít projevovat také účinky alkoholu, a tak se vydáváme zase o kus dále. Dokoupit cigarety a najít bar, kde prodávají ovocnou ledovou tříšť, ve Venezuele známou jako "batidos".

Cigarety jsme sehnali, batidos nikoli, ale protože není kam spěchat, zůstáváme ještě v malé zahrádce na ledovou kávu a Živa zkouší poprvé v životě mojito. Hezky se nám sedí a povídá, a tak se ke kamionu vracíme až po západu slunce. Uleháme hned, neboť ráno vyrážíme už v 5.00.

Úterý 8.8.2006 - Sant Andreu de la Barca poprvé

Vyrážíme ještě za tmy natankovat a pak rychle do Barcelony na vykládku. Cestou nás zdržuje převrácený kamion (naštěstí ne ten náš), kdy řidič zřejmě usnul a po nárazu do svodidel se převrátil. naštěstí se se zdálo, že se vše obešlo bez zranění. Mnohem horší byla nehoda dvou osobních aut na dálnici u Barcelony, kdy už v jednom případě lékař ani neměl co na práci.

První vykládku zvládáme téměř bez zdržení, a tak se přesouváme na druhou do barcelonského přístavu. Navigaci tentokrát necháváme odpočinout, neboť adresa je udána dost nepřesně, a orientujeme se spíše podle značení. K zákazníkovi jsme zřejmě dorazili nevhod, protože nás odklonili na odstavné parkoviště. Jen doufáme, že tu na nás nezapomenou. Je zde stavební buňka se záchodem a sprchou, a tak můžeme využít čas k uspokojení základních biologických a hygienických potřeb.

Po 2,5 hodinách přichází povel k nájezdu na rampu a pro nás je to zpráva, že za další hodinu už bychom mohli být volní. Vymýšlíme, kam se přesunout, abychom moc nepřekáželi a zároveň se nám dobře čekalo na další instrukce. Centrum města je vyloučeno pro zákaz vjezdu kamionů a výlet z okrajové části městskou dopravou je nemožný z časových důvodů. Po chvíli proplétání barcelonskými ulicemi nacházíme útočiště u benzínky na jednom z obchvatů. Otevřeným ohněm propan-butanového vařiče bychom provozovateli čerpací stanice asi velkou radost neudělali, a tak naši improvizovanou kuchyni  raději ukrýváme do křoví za betonové bariery.

Z odpolední siesty nás ruší telefon z dispečinku s instrukcemi k dalšímu nakládání na předměstí Barcelony v Sant Andreu de la Barca. Už je jasné, že naše další cesta povede do Kolína nad Rýnem. Po příjezdu nás ihned navigují na rampu, a tak očekáváme, že do hodiny bychom mohli být naloženi.

Jak se nakonec ukázalo, tento odhad bylo třeba ještě znásobit 18, a tak jsme na rampě strávili noc.

Pátek 11.8.2006 - Věštec

Naše snaha minimalizovat zpoždění nastavila budík na 4.30. Vstávat se musí i přesto, že je venku 12°C a prší.

Na vykládku dorážíme něco po půl 7, přesně podle GPS, na jejíž služby se už můžeme klidně spolehnout. Nečekané překvapení nám připravil místní pojízdný bufet, a tak si k snídani můžeme dopřát i lahůdku v podobě bramborového salátu a čerstvých žemlí.

První část vykládky netrvala dlouho - tak akorát na tu snídani - a tak se za chvíli přesouváme asi o 4km dále k dovyložení. Odstavují nás na  parkoviště s předpokládaným časem vykládky v 13.00, tj. asi za 4 hodiny.

Oproti očekávání se  tato zdánlivě jednoduchá úloha poněkud zkomplikovala, neboť se dispečeři nemohli dohodnout, kdo a kde nás vlastně bude skládat, a tak si nás přehazovali jako horký brambor. nakonec se ale vše podařilo a navíc přichází skvělá zpráva: nakládat se bude téměř bez přejezdu ve FORDu, tj. hned v sousedním areálu, a pojedeme zpět do oblíbeného Španělska, kousek od Barcelony. "Ještě bychom tak mohli nakládat prázdné bedny od náhradních dílů", zněl jeden z mých pokusů o vtipnou poznámku. A světe div se, stalo se! Povezeme skutečně jen prázdné obaly, tj. asi 10% max. nákladu, takže se nám pojede snáze a rychleji. Byl jsem jmenován palubním věštcem a slíbena pochvala v podobě fotografie před nastartovaným kamionem.(dám si ji do rámečku)

I přesto, že páteční odpoledne na obchvatu Kolína n. R. znamená dopravní zácpu, nálada v kabině je veselá. Pomalu jedoucí kolonu se navíc Živa rozhodl využít ke kompletní změně oblečení, což náladu ještě více pozvedlo. Nebudu se rozepisovat do detailů, neboť bych rád, aby tyto řádky mohl číst každý, bez rozdílu věku. Shrnu jen konstatováním, že jeho počínání a představy, co všechno by se mohlo stát, kdyby kolem projíždějící autobus zastavil, v nás probudily záchvat huronského smíchu a vehnali nám slzy do očí.

Optimistické představy o tom, že víkendová přestávka by mohla vyjít u Oranges, a tudíž s možnou prohlídkou hradu, vzaly díky dopravní zácpě za své, a tak zkoušíme využít zkratku, vedoucí mimo dálnici. Potvrzuje se však teorie, že kratší cesta po okresce obvykle není pro kamion rychlejší. Po průjezdu Luxemburgem a severní Francií nakonec končíme na parkovišti benzínové pumpy u městečka Touls, asi 20km za Nancy.

Sobota 12.8.2006 - Čekáme

Jelikož francouzské předpisy neumožňují v sobotu od 7 do 19 hod jízdu kamionů, naplánovali jsme si velkou hygienu, praní a odpolední návštěvu města, do kterého to máme asi 3 km. bohužel jak se zdá, příroda je proti našemu výletu - stahují se mraky a začíná pršet. Vaříme si míchaná vajíčka jako pozdější snídani a rozmrzele zalézáme do kabiny. Od kolegů kamioňáků přichází zpráva, že zákaz výjezdu je zkrácen, ale raději ji zkoušíme ještě ověřit pomocí T-mobile Asistent. Ti nám sdělují, že zákaz platí jen do 13.hodiny. Jsme ale nedůvěřiví a tak čekáme, kolik kamionů se po 13.hodině na dálnici objeví. Očekávaná záplava se nekoná a tak vše prohlašujeme za fámu, a to vč. informace T-mobile Asistent, údajně potvrzené i Ministerstvem dopravy ČR.

Následující neplodná diskuse o možnosti pronájmu karavanů nás natolik unavuje, že na 2 hodiny usínáme.

Odpolední spánek nám oběma udělal moc dobře, a tak v 19.00 opět vyrážíme. Daří se nám dojet až na obchvat Lyonu, kde těsně před půlnocí kotvíme u benzínky Agip.

Neděle 13.8.2006 - Lyon

Po nezdařeném výletě do Touls doufáme, že nám vyjde alespoň dnešní výlet do Lyonu. Máme to asi 25 km, ale za pomoci SNCF (francouzské dráhy) by se to podařit mohlo. Nejbližší nádraží je totiž vzdálené jen asi 3 km od benzínky. Po snídani - "upekl" jsem koláčky s rozinkami a mléko - tj. kolem 10.00 vyrážíme. Vlaková zastávka ve vesničce Les Echets je v dost ubohém stavu a z jízdního řádu jsou jen útržky, ale i z nich lze naštěstí vyčíst, že dopravu zajišťuje z části vlak a z části autobus. Tak zkoušíme najít zastávku autobusu, což se záhy daří. zde nacházíme spoj do Lyonu ve 12.17, tj. asi za 45 minut. Návrat zpět autobusem by byl možný jen hned asi 20 minut po našem příjezdu, což se nám zdá na prohlídku města dost málo, a tak doufáme, že na zpáteční cestu budeme moci použít vlak.

Slečna na nádraží Lyon - Part-dieu sice neumí moc anglicky, ale je ochotná - vlak zpět nám jede v 18.06, takže na Lyon máme něco přes 4 hodiny. Jelikož nemáme žádnou mapu, vyrážíme směrem k řece (resp. řekám, neboť v Lyonu teče jak Rhône tak Saône) s tím, že dál se uvidí. A vidělo se. Na nábřeží Saône se nám ukazuje Basilique de Fourviere a láká nás k sobě nahoru. Na posilněnou si dáváme oběd v pizzerii, Živa pak ještě jeden kebab jako moučník a stoupáme vzhůru do strmých uliček, které se záhy mění v nekoneční schodiště. Živa zde demonstruje, jaký je ještě "Jura", nicméně já musím přiznat, že sedavé zaměstnání má na moji kondici neblahý dopad.

Po mimořádném fyzickém výkonu se nám dostává zasloužené odměny v podobě překrásného pohledu na téměř celý Lyon. Ani se nám nechce tohle místo opouštět, ale tlačí nás čas. Cestou se ještě zastavujeme u amfiteátru Theatre Romains. Sestupujeme dolů k řece a pak už zpátky na nádraží. Zbývá nám čtvrthodinka na malé občerstvení a hup do vlaku. Ten je pěkný, moderní, čistý, pojede se nám v něm hezky. Naštěstí nás ještě jeden dotaz "pro jistotu" uchránil před cestou do Clermontu. Sice neradi opouštíme vlak, ale shodujeme se, že sice horší vlak, ale jedoucí správným směrem, bude přeci jen lepší.

Zpět na benzínku dorážíme před 8 s pocitem příjemně stráveného dne. Jenom "Jura" si stěžuje na bolavé nohy a vyhrožuje, že už nikdy nikam nepůjde.

Pondělí 14.8.2006 - Jak se dostat do Barcelony?

Vyrážíme hned po půlnoci, abychom měli naději, že nás ještě dnes složí, neboť ve Španělsku, stejně tak jako v celé západní Evropě, je 15.srpna svátek.

V 7.00 už jsme na španělské straně Pyrenejí v La Jonquera, kde děláme delší přestávku, aby se Živa mohl alespoň trochu vyspat a abychom dokoupili pivo a 24V/220V měnič, který se ukazuje jako mnohem efektivnější  než stávající 12V/220V. Nabízím se , že pro něj bych zase našel uplatnění já.

V 10.00 opouštíme parkoviště a po krátkém bloudění (nikoli chybou GPS, ale špatnou adresou) dorážíme 13.30 do městečka Santpedor. Zde se však dovídáme, že díky zítřejšímu svátku mají dnes všichni volno, a tudíž vykládka bude až ve středu, tj. 16.8. ráno. Smutnými pohledy se ještě snažili strážného "ukecat", ale marně. Alespoň nám poradil cestu na parkoviště. Označení "parkoviště" se ukázalo být příliš silným slovem, neboť se jednalo jen o uježděný plácek bez jakéhokoli zázemí. Rozmrzelí z nehostinného prostředí, kde strávíme 2 noci, vaříme oběd, neboť s plným žaludkem není žádná špatná zpráva zase až tak špatná.

Jelikož na zítřek máme volno, je to vhodná příležitost konečně se podívat do Barcelony. Vyrážíme tedy do Manresy, zjistit si možná spojení. Ukazuje se, že to není žádný problém, protože z Manresy do Barcelony jede vlak každou hodinu a je tam za 1 hod 20 min. Mnohem komplikovanější je, dostat se ze Santpedor do Manresy, protože ve svátek zde jede jediný autobus, a to až v 17.30. radost z možného výletu se vytrácí a opět se nám vrací strašák celého dne, stráveného v poli. Naštěstí jen do okamžiku než přichází spásný nápad: přejedeme si do Manresy. Po krátké obhlídce okolí nacházíme benzínovou pumpu se záchodem i místo k zaparkování kamionu. Je rozhodnuto.

Úterý 15.8.2006 - Barcelona

Budíme se na 7.15 avšak ouha: nebe je pokryté tmavě šedými mračny a lije jako z konve. Barcelona je opět v nedohlednu. Snažíme se zaspat tento zlý sen s vírou, že až se z něj probudíme, přivítá nás slunce na blankytné obloze.

Budíme se znovu asi po 3 hodinách a pohled na oblohu vyznívá mírně optimisticky. Šedý závoj sice zůstává, ale už aspoň neprší. Je rozhodnuto: vlak z  hodinu je náš.

Z nedočkavosti přicházíme na nádraží s velkým předstihem, abychom stihli koupit jízdenky, které nám za 14 EUR/os. zajistí jak cestu do Barcelony a zpět, tak i neomezené použití MHD. Protože je času dost, vydáváme se ještě ulovit něco k snídani. Daří se i to. Já mám čokoládový croissant, Živa půlku grilovaného kuřete.

Přijíždí vlak a my se přes všechny překážky vydáváme na vysněný výlet. Naše vytrvalost je odměněna hned po několika minutách a to přímo královsky, úchvatnými pohledy na masiv Montserratu se známým klášterem s černou Madonou. Do nebe se tyčící skály jsou jako na dosah ruky. Tohle jsou místa, kam stojí za to se ještě někdy podívat.

Po téměř 1,5 hodině vystupujeme uprostřed Barcelony na Plaza Espanya a vydáváme se po schodištích k Palau National.  Cestou ještě dáváme malou svačinku v podobě "bocadillo con queso" a Živa dojídá své snídaňové kuře. Drobečky od jeho bagety nezůstávají dlouho bez povšimnutí místní holubí kolonie. Odvážní holubi mu doslova zobou z ruky.

 Bohužel, opět začíná pršet.

	Kromě Národního paláce a olympijského stadionu je na tomto kopci nad Barcelonou i městečko Poble Español (http://www.poble-espanyol.com/), které bylo postaveno při příležitosti Světové výstavy v roce 1929 a je poskládáno ze 116 různých domů, představujících jednotlivé oblasti Španělska.

Naše další kroky vedou zpět dolů do města a dále za pomoci několika linek autobusů k chrámu Temple Expiatori de la Sagrada Familia. Je to skutečně monumentální stavba, typická pro Barcelonu stejně, jako Eiffelova věž pro Paříž. Během cestování nám docela vyhládlo, a tak hledáme nějaké vhodné místo pro uspokojení i těchto potřeb. V jedné z vedlejších uliček nacházíme turecký obchůdek a tak si již za chvíli pochutnáváme na výtečném kebabu.

Abych uspokojil také touhy fotbalového fanouška z dětství, vydáváme se navštívit svatostánek místního FC, Nou camp. Protože čas již pokročil, používáme místo autobusu tentokrát metro. Bohužel, všechno je zavřené, tak se musím spokojit pouze pohledem zvenku. Opět začíná vydatně pršet, a tak bereme nejbližší autobus a vracíme se zpět na Plaza Espanya. Po zbytek cesty do Manresy si jen Živa opět stěžuje na bolavé nohy a neustále opakuje, že se nechal znovu zlákat na výlet, ale potřetí už to určitě neudělá.

Středa 16.8.2006 - Úchvatný Montserrat

Vstáváme v 7.00 a po nutných ranních úkonech už v 8.00 projíždíme branou u zákazníka v Santpedor. Vykládka probíhá takřka bleskově, a tak jsme za chvíli na cestě na blízkou benzínovou pumpu, která zároveň slibuje i pěkný výhled na Montserrat v záři vycházejícího slunce. Tady se nám bude na další instrukce dobře čekat.

Instrukce přicházejí asi po 2 hodinách a dávají pokyn k přesunu do blízké a nám už dobře známé Sant Andreu de la Barca. nakládat se bude stejné zboží jako před týdnem a pojede se znovu do Kolína nad Rýnem. Nejsem z této zprávy zrovna dvakrát nadšený, protože tuhle cestu pojedeme už potřetí a jiná, jistě pěkná místa nám zůstanou utajena. Dále hrozí nebezpečí, že víkend strávíme v průmyslové oblasti v okolí Kolína n.R. Nedá se nic dělat, i tohle je jedna ze stránek života řidiče kamionu.

Nakládka tentokrát netrvá 18 hodin jako minule (zdá se, že zřejmě proběhl nějaký urychlující telefonát), a tak jsme už za 1,5 hod. na cestě. Jelikož jsou to pravděpodobně naše poslední hodiny ve Španělsku, děláme na La Jonquera malou přestávku k nákupu dárků pro blízké. Po 5 hodině se loučíme se Španělskem a spouštíme se s Pyrenejí na francouzskou rovinu. Na první zastávce u Narbonne-Vinassan, vaříme těstoviny na boloňský způsob a Živa jde zatím obhlédnout vinice. Daří se obojí a my tak můžeme ochutnat letošní francouzské víno - bude to dobrý ročník.

Čtvrtek 17.8.2006 - Bouřka

Vyjíždíme ráno v půl deváté a bez snídaně s tím, že si ji dáme na první přestávce. Už po několika kilometrech však mé myšlenky utíkají ke zbytku boloňských těstovin ze včerejška. Nemohu to vydržet a pouštím se do nich ještě cestou. Česnek v omáčce se skvěle rozležel a voní po celé kabině. Sliny se sbíhají už i Živovi. Nezbývá mi, než slíbit, že mu půlku nechám.

Další cesta kolem Dijonu a Nancy pokračuje bez problémů, až na to, že se na obzoru začínají objevovat černá mračna a silnice před námi míří přímo do nich. A těsně za Nancy se to stalo. V okamžiku, kdy nám k pumpě, kde je třeba koupit dálniční známku pro Lucembursko, zbývalo pár kilometrů, pustil sv. Petr kohout nebeské sprchy naplno. Z oblohy se valí proudy vody a nárazy větru mávají kamionem ze strany na stranu. Jsme vděční za každou tunu z 10ti, co je máme na návěsu naložené. Kolona vozů jede krokem ze strachu, aby je to nesfouklo ze silnice. Očekávaná benzínka se objevuje na dohled. Nabízí se myšlenka, tady tuhle pohromu přečkat, ale na to nemáme čas. Živa se tedy snaží přijet co nejblíže a oba vyrážíme směr pokladna. I 10m je však příliš daleko a už po prvních krocích je jasné, že suchého na nás nezůstane vůbec nic. Obsluhující personál najednou neví, jestli má obsluhovat promočené zákazníky nebo zavírat zapomenutá otevřená okna a dveře a zabránit přívalu vody, hrnoucí se dovnitř. Je zvláštní, jak taková kalamita úplně změní chování lidí. Ještě nikdy jsem na benzínové pumpě neviděl tolik smějících se lidí. Platíme a vracíme se do kabiny abychom pokračovali v cestě na Luxemburg.

Po přejezdu lucembursko-německé hranice se příroda uklidnila a my můžeme v klidu dojet až na parkoviště Eifel, kousek za Trierem, kde strávíme noc.

Pátek 18.8.2006 - Sbohem prkénko

Tentokrát vyrážíme už ve 4.45, protože do Kolína se musíme dostat dřív, než začne ranní dopravní špička. Taktický manévr se daří, na místě jsme už v 7.00, což je dokonce dřív, než jsou ochotni začít pracovat Němci, a tak čekáme do 9.45.

Sázíme se, kam pojedeme dál, když přichází zpráva, že to bude zpět na Barcelonu. Nakládka je ve městě Weissenthurm, což je asi 90km po cestě a tudíž bez zajížďky. Ještě stále nevíme, co povezeme, nicméně zásilka ještě není připravena, a tak nás odklánějí na odstavnou kolej (a to doslova) u místního nádraží. Máme čas na uvaření oběda, když se za námi objevuje kolega Portugalec, že prý má stejnou cestu jako my. Po pár minutách ho vidíme, jak se svižným krokem vrací od přijímací recepce, což je ve skutečnosti jen telefon, umístěný do starého drážního domku, a hlásí, že se máme všichni okamžitě přesunout na nakládací rampu. Tato horká zpráva vyvolává bleskovou reakci, při které zřejmě přicházíme o kuchyňské prkénko, jenž pravděpodobně zůstalo na schůdkách a při rozjezdu si vystoupilo. Škoda, měli jsme ho rádi, bude nám chybět. Zároveň je rozluštěna i tajenka o předmětu nakládky - vezeme plechovky na Coca Colu. A tak se nečekaně vydáváme po ose Triere - Luxemburg - Metz - Lyon ještě jednou do Španělska. Za posledních 10 dnů jedeme tuto trasu již po páté.

Daří se nám dojet až do Dijonu, což slibuje, že bychom neděli mohli vyplnit návštěvou zříceniny hradu Mornas u Oranges.

Sobota 19.8.2006 - Začíná se přiostřovat

Spíme skoro celé dopoledne. Můžeme si to dovolit, protože stejně musíme celý den čekat. Zbývající čas můžeme využít k velké hygieně a generálnímu úklidu. Volné místo vedle nás v noci obsadil nám již dobře známý kolega Portugalec. Zve nás na "pravé portugalské kafe", které je skvělé a silné, ne taková, jak říká "francouzská špinavá voda". Díky jeho angličtině si můžeme hezky popovídat o sobě, o životě a tak.

Jsme se Živou na cestě už přes tři týdny a zdá se, že se začínají objevovat mírné projevy ponorkové nemoci. Občas reagujeme podrážděně a nepřiměřeně. Snad si to ale oba uvědomujeme (alespoň doufám).

Odpoledne se konečně dovleklo k večeru, je 7 hodin a my vyrážíme. Doufám, že se nám do půlnoci podaří dorazit až k plánovanému cíly, tj. Mornas u Oranges.

Povedlo se.

Neděle 20.8.2006 - Konečně Mornas

Nedělní ráno nás zdraví nebem bez jediného mráčku. Pro plánovaný výlet je to ideální. Hrad, tyčící se na skále nad dálnicí jakoby nás k sobě doslova lákal. Děláme snídani a kolem 11 vyrážíme.
	Hrad Mornas, pocházející již z 11.století, se postupně ukazuje být větší než se původně zdálo. To, co se z dálky jevilo jako skála, se ukazuje jako součást opevnění. Po zdolání značného výškového rozdílu vstupujeme do brány hradu, kde po nás kostýmovaná pokladní žádá vstupné 7 EUR/os. Je zjevné, že jí nerozumíme ani slovo, ale přesto se k nám chová velmi uctivě. Jelikož je ještě před polední přestávkou, jsme svědky prohlídky, vedené skupinou středověkých ochotníků.
Po prohlídce pevnosti se vracíme zpět dolů do historického městečka. Abychom uhasili žízeň, zastavujeme se v malé hospůdce v "platanové ulici". Hostinský však o nás a naše peníze nijak zvlášť nejeví zájem, a tak se po chvíli zvedáme a jdeme hledat jinou, kam chodí ti, které tenhle hospodský nas.... Kouzlo úzkých a klikatých uliček nás uchvacuje o to víc, že se v domech normálně bydlí.Až ke konci naší obchůzky městem nacházíme druhou hospodu, která je ve stejné ulici, asi 50m od té první. Dáváme si konečně pivo (velké) a je nám dobře.

Na další cestu vyrážíme už ve 22.00, abychom dorazili na španělskou servisní základnu ve Figueres už v 1.30 a mohli se po zbytek noci pořádně vyspat.

Pondělí 21.8.2006 - Sant Andreu de la Barca potřetí

Vstáváme v 9, dáváme si sprchu a dokupujeme sýr a cibuli, která nám už došla. V 10,30 vyrážíme směr Barcelona.

Do barcelonské továrny na Coca Colu, která již začala fungovat, byť ještě není zcela dostavěná, dorážíme chvíli po poledni. Setkáváme se zde s na naše poměry neobvyklou kuriozitou: část příjezdové komunikace je řešena v "anglickém stylu", tj. jezdí se vlevo a kruhový objezd se jezdí také obráceně.

Složili jsme celkem rychle, a tak si za hodinu už pochutnáváme na obědě na parkovišti před fabrikou a čekáme na další pokyny z dispečinku.

Odpolední siestu nám přerušuje telefon s pokyny k přesunu. Hádejte kam: Sant Andreu de la Barca. S tímto místem nakládky se nám ztrácí naděje, že se podíváme někam, kde jsme ještě nebyli. Velmi pravděpodobně pojedeme zase do Kolína nad Rýnem.

Naše obavy se potvrdily. Na místo nakládky dorážíme v 16.00 a naše zoufalství dostupuje vrcholu neboť se dozvídáme, že naše nakládka je plánovaná až na středu 8.00 ráno, a tudíž nás čeká 16 hodin nekonečného čekání. Firma se navíc nachází v průmyslové zóně, což znamená, že v nejbližším okolí není ani žádný obchod ani nic jiného navštívení hodného. K dispozici je jen záchod a sprcha, která sice není nic extra, ale zaplať pánbů z a ni. Čas si můžeme ukrátit jen pokecáním s českými kolegy, kteří tu na svoji nakládku už několik hodin čekají a mají se dočkat už v 9.00 večer. Jejich cesta dále povede do Belgie. Kéž bychom si to tak mohli vyměnit.

V 8.00 jim přichází dlouho očekávaný pokyn k nájezdu na rampu a k našemu velkému překvapení se máme my postavit hned vedle nich. Nechápeme co se děje, ale svitá nám naděje, že pojedeme jinam. Pokud nás hned naloží a pošlou také do Belgie, rozhodně jim to nebudeme rozmlouvat.

V 11.00 v noci máme naloženo a v rukou papíry s příkazem do Kolína n.R. Belgie to sice není, ale aspoň už máme naloženo. Máme sice ještě nějaký čas na jízdu, ale volíme raději výhodu noci v blízkosti záchodu s porcelánovou mísou (což není nutně výbavou každého parkoviště). Přejíždíme jen několik desítek metrů od rampy a ukládáme se k spánku. Stále nám vrtá hlavou ta změna nakládky, když tu zjišťujeme, že papíry jsou vystaveny na úplně jiné auto a návěs, byť od stejné firmy, jako jsme my. Ale což, nakonec, co je nám do toho. Ráno nahlásíme změnu a vyrazíme.

Úterý 22.8.2006 - Ponorka vrcholí

V 7.30 nás budí bouchání na dveře. Za nimi je rozzlobený šofér, který se nám snaží cosi sdělit jazykem mezi ruštinou a španělštinou. Začíná nám docházet, že je to ten, komu náleží náš stávající náklad a že se mu to nelíbí. Snažíme se mu vysvětlit, že je dle našeho názoru jedno, kdo co poveze, když vezeme oba zboží do Kolína n.R. a navíc jsme oba od stejné spediční firmy, ale nedaří se to. Překážkou bude zřejmě to, že my jsme z české pobočky a on z portugalské. Litujeme, že jsme v noci neodjeli dále než těch několik desítek metrů. Nakonec je rozhodnuto. Musíme zpátky na rampu a nechat se vyložit a znovu naložit. Odjíždíme v 9.30.

Atmosféra v kabině se přiostřuje a vrcholí hádkou kvůli použití docházející perlivé vody k naředění džusu a následnému nákupu neperlivé vody místo perlivé. Na španělsko-francouzské hranici si vaříme oběd každý sám. Je mi jasné, že se jedná o klasickou "ponorku" a že je potřeba s tím něco udělat. nabízím tedy smír a je mi velkou úlevou, že ho Živa s radostí přijímá. Zasloužilo by si to ještě symbolické pozvání na panáka, ale protože k tomu není příležitost, alespoň si to slibujeme. Zbytek cesty se už zase nese v přátelském duchu a to včetně zastávky pro víno v Narbonne-Vinassan.

Na nocleh zastavujeme na nám už dobře známém parkovišti Mionnay na obchvatu Lyonu. Při poslechu rozhlasové stanice Nostalgie se nám dnes bude usínat mnohem lépe.

Středa 23.8.2006 - Lucemburský guláš

Čas vyhrazený na jízdu nás tlačí a tak vyrážíme již v 7.00 půl hodiny poté, co nás probudil zvuk budíku. Ranní slunce svítí nepříjemně přímo do očí, ale za pár hodin už bude dostatečně vysoko a my budeme moci v pohodě ukrajovat další kilometry z naší cesty. Další cesta přes Dijon, Nancy a Metz pokračuje hladce a bez problémů. Protože tuto trasu jedeme už pošesté, známe čísla silnic už téměř nazpaměť. I počasí u Metz je dnes mnohem příznivější než bylo minule (i když to by bylo asi každé).

V Lucembursku sjíždíme z dálnice do městečka Wasserbillig, kde tankujeme. Sice je to pouhých 320l, ale každý litr je dobrý, neboť zde je nejlevnější nafta v celé Evropě; jen 0,95 EUR/l. Na parkovišti vaříme speciální "lucemburský" guláš z hovězích konzerv a mimořádně velkého množství cibule (určitě více než klasických 1:1). Dokonce do něho můžeme dát lucemburské pivo z místního stánku pojízdného občerstvení. S plnými žaludky (stejně ještě zbylo i na zítra) opouštíme Lucembursko a pokračujeme na Trier a dále do Kolína nad Rýnem.

Daří se nám dojet až na benzínku na kraji Kolína. K cíli už to máme jen pár kilometrů. Protože vlastní zásoby už došly, kupujeme dvě plechovky piva a posloucháme ČRo Radiožurnál, který se tu dá (byť mizerně) naladit a víc už si nepamatuji.

Čtvrtek 24.8.2006 - Jedeme domů

Plánovaný termín vykládky u zákazníka je v 5.300 a tak nám stačí vyrazit z parkoviště v 5.00.

Přistavení a vykládka proběhly celkem rychle, a tak už v 7.00 čekáme na parkovišti, abychom mohli nahlásit splnění úkolu a k zadání další, tentokrát poslední cesty. V 10.00 hodin máme jasno: přesouváme se jen na jižní okraj Kolína, kde naložíme reklamní letáky a trádá domů do Nýřan.

K nakládce dorážíme právě v době, kdy je zde polední přestávka, a tak ji taktéž využíváme k tomu, abychom za studena dojedli zbytek včerejšího guláše. Sotva jsme dojedli, už je tu pán, že prý ať jdeme nakládat. A  tak ještě s mastnou pusou skáčeme na korbu a pomáháme naložit 28 palet s katalogy.

Ve 12.00 je už naloženo a my míříme nejkratší cestou na dálnici směr Frankfurt - Norimberk - Regensburg a Plzeeeeň. Cestou několikrát projíždíme černý bouřkový mrak, který nás znovu a znovu důkladně zalévá. Nakonec mu ale ujíždíme a kolem 20 hodiny už máme hraniční přechod na dohled. Od něho už nás dělí asi 2km kolona kamionů. Zdá se, že německá pohraniční policie nám připravila nečekané zdržení svými namátkovými kontrolami a tak doufáme, že zrovna na nás los nevyjde. Jak se tak přibližujeme, roste i naše nervozita, protože  takové zdržení by znamenalo, že na základnu v Nýřanech dojedeme až zítra, neboť nám nezbude potřebný čas na jízdu. Přijíždíme k okénku a snažíme se uniformovanou osobu hypnotizovat. Dívá se na nás a pohybem ruky dává vytoužené gesto; ani nezastavujeme a vyrážíme na českou stranu. Už je jasné, že dnes budeme nocovat v Nýřanech.

Všechno proběhlo bez zdržení, a tak kolem 9 hodiny už projíždíme bránou základny. Zdržujeme se jen pár minut a naše kroky rychle míří do místní restaurace za českou kuchyní a českým pivem.

Pátek 25.8.2006 - Epilog

Do posledního dne vstáváme v 7.30, abychom dokončili poslední vykládku. Všechno jde hladce a tak kolem poledne plníme svoji poslední povinnost a stěhujeme své věci z kamionu a předáváme ho na údržbu k zaslouženému týdennímu odpočinku.

Moje cestování je u konce. Za 31 dní jsme navštívili 4 státy, najeli celkem 14 006 km a vyrovnávali se se změnami teplot od 36°C ve Španělsku po 12°C v Německu. I přesto, že jsme polovinu času strávili na trase Barcelona - Kolín nad Rýnem, navštívili jsme řadu krásných míst jako např. Montserrat, Roses nebo Carcassone, která rozhodně stojí za návštěvu.

Práce řidiče kamionů je zajímavá, dobře placená a s příchutí dobrodružství, ale zároveň velmi náročná a to hlavně psychicky. Podmínky v jakých řidiči tráví svůj život se dají nezřídka označit za bojové. Benzínová pumpa se záchodem a sprchou je pro ně skutečně oázou, kvůli které se vyplatí spěchat a nechat si od ostatních řidičů nadávat za pomalé předjíždění. Taky jsem nadával, ale teď už to chápu. Tihle lidé obvykle nemají přátele, nemají rodiny, nemají domov. Kabina kamionu je pro ně vším, jejich obývákem, jejich ložnicí, jejich světem. Jsem rád, že jsem to všechno mohl poznat.

DÍKY ŽIVO!